Události na Štrbském Plese jsou varováním.
Rok 1895: v Tatranské Lomnici vládne slavnostní atmosféra. V osadě, která se později velmi rychle zařadí mezi přirozená centra Vysokých Tater, otevírají nový Lázeňský dům v Tatranské Lomnici. Obdivuje ho celé Rakousko-Uhersko.
Lázeňský dům se řadí mezi nejmodernější stavby v tehdejší střední Evropě. Na výstavbě se nešetřilo, léčebné zařízení se mohlo srovnávat s těmi nejlepšími v západní Evropě. Dobová média jsou plná pozitivních kritik.
Rok 1970: Vysoké Tatry hosté mistrovství světa v lyžování v severských disciplínách. Jedná se o jednu z největších sportovních akcí v tehdejším Československu.
Tatry ukazují světu novou tvář v čele se sportovním Areálem snů. Svět uznale přikyvuje – poprvé se všechny akce světového šampionátu soustřeďují na jedno místo. Architektonický koncept následně „zkopírují“ i severské země.
Rok 2020: po půlstoletí se panorama Vysokých Tater při pohledu od Štrbského plesa mění. Nejlépe položená tatranská osada získává novou „atrakci“. Vyhlídkovou věž.
A má to být jen začátek. Tatranská Štrba připravuje změny územního plánu, které připravují půdu pro nové projekty. Od revoluce přitom v Tatrách nepřibyla nová stavba, která by snesla přísnější světové parametry.
Jako luxusní osada
Roky 1895, 1970 a 2020 jsme nevybrali náhodně. Každý představuje epochu, která formovala vzhled malých slovenských velehor.
Základ položili koncem 19. století, kdy v Tatrách proběhl první „developerský boom“. Jeho hnacím motorem byla výstavba železnice a především uherská šlechta, která se ve velehorách rozhodla vybudovat luxusní resort pro bonitní klientelu.
V roce 1893 v Tatranské Lomnici otevřeli hotel Lomnica, který projektoval rodák ze Spišské Soboty Gedeon Majunke.
O dva roky později k němu přibyl Lázeňský dům. A krátce nato, začátkem století vyrostly grandhotely v Tatranské Lomnici, Starém Smokovci a na území Štrbského Plesa.
Šlo o stavby, na kterých chtěli jejich majitelé ukázat svoji prestiž a které měli na první pohled zaujmout svou honosností. Vlastník hotelů a tehdejší železniční dopravce Wagons Lits Cook chtěl do Tater svážet klientelu z celé Evropy.
Na Tatry se v té době dívalo jako na místo luxusního pobytu. Nešlo jen o léčebné pobyty. V Lomnici vznikla dostihová a bobová dráha, hrával se tam golf a tenis, rozvíjelo se lyžování.
Z architektonického hlediska se tatranské stavby nějakým unikátním regionálním rukopisem pyšnit nemohly. Jejich tvůrci se inspirovali takzvanou hrazděnou architekturou, která se využívala po celé Evropě. Přesto byly jejich výtvory nadčasové, měly a stále mají uměleckou hodnotu.
Rozvoj díky nemocem
Po první světové válce dochází ke změně. Víceméně vynucené. Rakousko-Uhersko se rozpadá, maďarská klientela z Tater odchází. A nejen ta. Podle dobových zápisů vzala maďarská zpráva vzala z tatranských zařízení vše, co mohla.
Dalším faktorem, který po velké válce zasáhl do života Tater, byl vzrůst nemocí, například tuberkulózy. Už za války byly v tamních osadách lazarety, které se později změnily na léčebny. A vznikaly i nové – Vyšné Hágy či Odborný léčebný ústav respiračních chorob v Novém Smokovci, který místní znají pod názvem Penzák.
Stavbou, která zřejmě meziválečné období poznamenala nejvíc, byla výstavba lanovky na Lomnický štít. I při ní je vidět snahu o co nejlepší architektonické ztvárnění. Na projektování obou stanic se podílel známý slovenský architekt Dušan Jurkovič.
V tomto období bylo běžné, že nejvhodnější projekty se vybíraly v architektonických soutěžích. A dvojnásobně to platilo v další „zlaté éře“ Tater, v období před lyžařským šampionátem v roce 1970.
„Tatry pracujícím“
Cílem bylo co nejlépe připravit Tatry na sportovní svátek. Krátce před šampionátem tak vznikly nové tramvajové tratě, zmodernizovala se infrastruktura, postavily se nové ubytovny a hotely. Kromě Areálu snů tehdy v lokalitě Štrbského Plesa přibyly hotely Panorama a FIS.
Architekti i dnes oceňují, že o podobu projektů se tehdy soutěžilo. Hledalo se co nejoriginálnější zhotovení, které by zapadlo do lokality. Posledními skvosty této éry byly hotel Patria (chtěli ho postavit před šampionátem, ale podařilo se to až v roce 1973) a léčebna Helios.
Období po druhé světové válce se přitom neslo ve znamení hesla „Tatry pracujícím“. Snahou bylo vytvořit ve velehorách prostor k tomu, aby jich mohlo navštívit co nejvíce turistů.
Kromě luxusnějších zařízení určených především pro zahraniční klientelu a komunistické pohlaváře, vznikají také ubytovny a hotely nižšího standardu. Některé byly vcelku povedené, jiné už méně.
Další rozvoj Tater ovlivnila stavební uzávěra. A po ní Něžná revoluce a nové nahlížení na vyhledávanou turistickou lokalitu.
Období temna
Když se dnes procházíte tatranskými osadami a zaměříte se na architektonické skvosty minulosti, můžete se cítit zklamaný. V každé osadě naleznete alespoň jednu stavbu, která čeká na záchranu a je v žalostném stavu.
I Areál snů, který Slovensku chválil celý svět, je zanedbán. Už léta se mluví o tom, že by mu prospěly investice. Skokanské můstky už neslouží ke svému účelu, k pořádání větších akcí již areál nesplňuje přísné normy. Ve zprávě ho má obec Štrba a šance, že najde několik milionů na rekonstrukci komplexu, jsou malé.
Ještě hůře je k tomu léčebný dům Helios. Jeho vlastníkem je developerská společnost J&T Real Estate. Přestože ho začal bourat, zastavil se uprostřed prací. Areál připomíná staveniště s ruinami.
Když INDEX koncem loňska zjišťoval, jaké jsou plány developera, odpověď nebyla jasná. „Stále hledáme řešení, jak sladit projekt s jedinečnou tatranskou krajinou tak, aby byl v souladu s územním plánem, dával ekonomický smysl a odpovídal aktuálním trendům a požadavkům budoucích uživatelů,“ uvedla mluvčí J&T Real Estate Katarína Krajňáková.
V Novém Smokovci zase čeká na lepší časy hotel Evropa, který otevřeli ještě na konci 19. století. Jeho šance na záchranu jsou poměrně velké. Město Vysoké Tatry vyšlo jeho majiteli vstříc a změnilo územní plán tak, aby vedle něj mohl vybudovat parkovací dům.
Hned naproti Evropě se nachází léčebna Penzák. Kapacitou jedna z největších budov ve Vysokých Tatrách. Přestože majitel před dvěma lety přesvědčoval, že ji chce rekonstruovat, dosud se tam se nic neděje.
Vila Bellevue ve Starém Smokovci se už zachránit nedá. Přitom jde o historicky hodnotnou stavbu – první tatranský patrový objekt. Zatímco kolem se ve velkém staví, někdejší Vila Bellevue je odsouzena k asanaci.
Jejím majitelem je eseročka Via Invest, za kterou stojí Roman Dvorčák, prezident popradského fotbalového klubu. Bylo evidentně jednodušší nechat historickou budovu zchátrat a na jejím místě postavit něco nového, než se pustit do nákladné rekonstrukce.
Není to jediný případ. I z Lázeňského domu v Tatranské Lomnici zůstalo už jen torzo. Ekonomika a excel někdy nepustí. V rozhovoru pro INDEX to připustil také většinový akcionář Tatry mountain resorts (TMR) Igor Rattaj.
Jeho odpověď na otázku, proč TMR nedaruje městu údolní stanici lanovky, kterou projektoval Dušan Jurkovič a léta stojí opuštěná, je mnohomluvná. „Proč bych to dělal? Vždyť by to nepomohlo budoucnosti budovy. Město nemá peníze na její financování, navíc jsme podnikatelský subjekt. Já to umím darovat, ale podle zákona se obdarovaný má chovat slušně k dárci. Dnes nejsou vztahy s městem nejlepší a já mu mám něco darovat? Ale dobře, darujeme městu tu stanici, pokud nám město povolí postavit parkoviště,“ uvedl.
Odvážné plány
Zanedbávání a pustnutí historických tatranských budov je jedna kapitola, stavba nových projektů druhá. Kdo loni v létě navštívil Štrbské Pleso, musel zůstat zaskočen stavebním ruchem. Nedaleko nádraží zbourali hotel Ovruč, na jeho místě začali stavět nový. Apartmánový dům vyrůstá také na břehu jezera Nové Štrbské pleso.
Nejvíce pozornosti si ovšem vysloužila výstavba vyhlídkové věže nedaleko skokanských můstků.
Projekt na styl Chodníka korunami stromů z Bachledovy doliny zaskočil přespolní, ale i místní. Mnozí se o něm dozvěděli, až když na místě, kde měla vyrůst věž, vyvěsili informační tabuli o povolení stavby. \“O projektu jsem se dozvěděl až poté, co bylo vydáno stavební povolení,\“ říká poslanec za Štrbu Július Fabian.
Jak se ukázalo, věží to neskončilo. Naopak. Obec Štrba připravila sérii změn územního plánu, které počítaly s výstavbou lanovky spojující stanici s lyžařským areálem, nové sjezdovky u Heliosu, parkovacího i bytového domu.
Publicita a negativní ohlasy způsobily, že obec nakonec o těchto návrzích ani nerozhodovala. Co by se dělo, kdyby média nezačala tento záměr rozebírat, není těžké si domyslet. Když obec před čtyřmi lety měnila územní plán, vše proběhlo v tichosti. I proto je dnes možná výstavba na Mlýnických loukách v lokalitě Štrbského Plesa, které lemují cestu vedoucí k Areálu snů.
Problémem Štrbského Plesa je, že na rozdíl od města Vysoké Tatry v zastupitelstvu Štrby chybí poslanci, kteří by kritičtěji přistupovali k plánům developerů a více se zajímali o to, co se chystá a čemu obec dává zelenou.
Když například TMR chtělo stavět nové parkoviště v Tatranské Lomnici, místní poslanec a aktivista Tomáš Tišťan napsal blog, v jehož titulku se zeptal: „Zohyzdí nové velké parkoviště Tatranskou Lomnici?“
Chybí soutěže
Pokud jde o změnu územního plánu Štrbského Plesa, zajímavé bylo sledovat diskusi na sociálních sítích. Zapojil se do ní i Igor Rattaj z TMR, který si neodpustil poznámku o jiném přístupu obce: „Naštěstí, Štrba není již pod Vysokými Tatrami jako městem. A umí si lze zvolit i jinou, svou cestu. Čas ukáže, zda správnou. V každém případě, pokud pozemky patří Štrbanům na plese, tak mají absolutní právo na jakoukoli volbu toho, co na Štrbském Plese bude.“
Rattaj v té době už zřejmě věděl, že diskuse o změnách v lokalitě Štrbského Plesa se dotýká i jeho skupiny, ačkoli TMR dosud v této souvislosti nezmiňovalo. Například lanovku přes celou osadu navrhovala postavit 1. Tatranská, která vlastnila lyžařské středisko na území Štrbského Plesa. A právě koupi této firmy oznámila TMR začátkem června.
TMR je v Tatrách hlavním investorem. Na jedné straně dává práci stovkám rodin, na druhé straně si také diktuje podmínky a je hybatelem změn. Ne všechny se podaří. Například nápad propojit Hrebienok se Skalnatým plesem lanovkou zůstal jen na papíře.
Veřejná kontrola je jen jedním bodem, který může zabránit tomu, aby si developeři a investoři dělali, co chtějí. Zatímco před revolucí u většiny projektů existovala jakási sebereflexe či snaha stavět tak, aby výsledkem bylo něco, co lidé obdivují, v posledních třech desetiletích se tento atribut zcela vytratil.
Svědčí o tom i absence architektonických soutěží pod záštitou Slovenské komory architektů. Od revoluce byla zorganizována jen jedna – na novou podobu Kežmarské chaty.
Právě tato cesta však vytváří větší konkurenci a také tlak na kvalitu projektů. Jinak o jejich podobě často rozhodují jen investiční záměry developerů a výsledek v excelové tabulce.
Platí to i pro jiná místa na Slovensku, v Tatrách je to však nejviditelnější. Zatímco například v Bratislavě se objevují i projekty, na kterých spolupracují světová architektonická studia jako Zaha Hadid, B+GG arquitectes či KCAP, v Tatrách byste známá jména (i když česká) hledali jen těžko.
Na křižovatce
Vysoké Tatry dnes stojí na křižovatce, když se rozhoduje o jejich směřování. I příklad výstavby vyhlídkové věže, o které neproběhla žádná veřejná diskuse, ukazuje, jak může kdysi vychycený resort sklouznout na „levnou cestu“.
Jen málo chybí k tomu, aby se jednotlivé osady nezměnily v lokalitu, která bude lákat na jarmarkové stánky, kolotoče a architekturu bez náznaku přinést něco s přidanou hodnotou.
Nakonec, před třemi lety to ve svém rozhodnutí pojmenoval i Nejvyšší soud SR. \“Musíme se jasně rozhodnout, zda chceme na tomto území národní park pro přírodu a lidi, nebo lunapark, kterým se Tatranský národní park stává,\“ napsal v rozhodnutí, kterým rozhodoval o výstavbě lanovky v nejvyšším stupni ochrany v lokalitě Štrbského Plesa.
Od té doby se toho moc nezměnilo. Klíčovým problémem je, že samosprávy, které spravují tatranské osady, v určování trendů nejednou nestačí na výtlak a vliv developerů.
I proto bude v dalších letech důležitá kontrola ochranářů, památkářů, médií i nadšenců. Boj o podobu Tater začal před více než stoletím, jeho konec je v nedohlednu. Každé polevení může znamenat změny, které nelze zvrátit.
